0
jednu chvíli to vypadalo, že už to nedám.
Přendavání věci, nošení, třídění, skládání věcí.
Pokaždé, když jsem kousek udělala, tak jsem našla něco, co mi ještě nesedí a když mi to nesedí , tak jsem musela jít koupit další barvu, nebo došlo lepidlo, v sešívačce spony a tak.
Včera jsem hartusila na svou dceru a říkala:
“Já nemůžu malovat a pracovat, když jsem v takovém bordelu. Ty pořád něco chceš, ale já to neumím. Já musím mít uklizeno, jinak nejsem schopná fungovat. “
Kdyby tohle slyšela moje kozoroží sestra, tak by si dala hadr na hlavu, lehla si do postele a řekla si, že se jí snad zdám. Simona, ta co vládla chaosu?
Tak jsem si včera uvědomila, že toho čeho jsem se bála je tady.
Naše máma posouvala do stejného úhlu uši od hrnků.
Tak já vám patnáct minut přerovnávala tři věci na parapetu za oknem, aby seděli mému oku. No to jsem dopadla 🙂
Pro mě je strašně důležitý otevřený prostor, takže jsem několik týdnů přeskakovala věci, které jsem dala do prostřed bytu, protože neměli ještě svoje místo.
Postel, kterou sebou tahám několik let a je to Halabala, prostě miluji staré kousky, byla zastavena papíry, bloky, obrázky, špendlíky, šroubováky a čekala na změnu prostěradla a taky na polštáře, které se objeví.
Stalo se, včera ve 22:03 a já mohu prohlásit, že domov je hotov.
Je ráno, dítko odběhlo do školy, pochválilo mě za výkon a pes mi leží na nohách.
Cítím konečně ten klid, bylo pro mě moc důležité udělat z bytu domov.
Jde to, jen se zastaví všechno okolo, protože Vlčí hnízdo si mě schramstlo a řeklo:
“Dokud to nedoděláš, tak tě nepustím, znáš to. To se udělá potom, se nikdy neudělá.”
Mělo pravdu, vítejte v našem novém světě.
