0
ono vždycky samo.
Přijde prostor, já do něj vstoupím a vidím.
Barvy, věci a moje hlava generuje kombinace.
Ve dne i v noci. Prostě si to třídí a postupně vyhazuje do koše.
Ta barva není správná, nemávnu rukou a nenechám to tak.
Do té doby dokud to není tak jak má být.
Naše Vlčí hnízdo je jeden otevřený prostor o 50m2 se spaním pod šikminama.
V jedné spí dcera, v druhé já.
Začala jsem rozčleňovat prostor, nepostavila jsem žádnou zeď , vyprala jsem potah na sófa a postavila ho k oknu, abych když budu psát tak se mohla podívat do zeleně.
Postavila jsem stůl k oknu, abych až budu malovat, mohla se podívat na hradby.
Moje Písklo-Rebelka si vybrala největší šikminu, protože velká ložnice, taky kout, který k ní patří a chtěla tu svoji pracovnu. Potřebuje to svoje vlastní zákoutí a nejkratší cestu do koupelny, protože to je pro ni teď ta nejdůležitější místnost. Tráví před zrcadlem nějakou dobu a odchází z ní nádherná holka.
Moje holka.
Včera jsem pověsila obraz, není můj je kamarádky, která ho koupila na aukci pro samoživitelky a já ho opatruje. Postěhuje se za ní.
Autorem je Barbora Balgová a její Marta jé úchvátná.
Já vám ten obraz pověsím, nastříkám barvičkama kus starého něčeho co tu bylo, dám to pod obraz, otevřu dveře do své komůrky a sednu si.
No tak jo, zase bez toho, abych si to uvědomila jsem použila barvy z obrazu.
Koukám se na tu krásu a pozotruji, že i interiér našeho Vlčího hnízda je v barvách obrazů, které máme.
Pověsím, nebo postavím obraz a ten kout dostane barevný nádech toho co hřeje.
Polštáře, deky, povlečení.
Barevný svět, který netlačí na pilu.
Hladí. Hladí holčičí energií a uklidňuje.
Něha.
To co jme teď všichni potřebovali.
