Mr. Bee

Její panička se starala o tatínka a ona byla hodná, nevyžadovala pozornost, byla krásná a klidná.

Měla jsem ridgebacky, dva. Nezvládla jsem jejich smečku. Neměli jsme plot a tak se občas ve dvě ráno ozval telefon a v něm bylo, že moji psi pokousali ovcím nohy a pokud se to stane ještě jednou, že je odstřelí.

Můj manžel měl na starosti psi, jednu malou holčičku a dům. Já jsem chtěla ty nejkrásnější štěňata na světě. Já jsem nebyla doma. Bylo to na něm. Po roce a kus nevydržel a já podlehla.

Darovali jsme jednu slečnu u nás ve vesnici a pro druhé si přijela paní.

Nelíbila se mi a ani já jsem se jí nelíbila. Manžel řekl, že s jejíma zkušenostma bude dobrá. Byla, napsala o nás, že jsme nadutci na Zachraň ridgebacka ještě k tomu něco přidala a já jsem vypadala jako nestvůra z nestvůr. To, že dostala zadarmo nádhernou fenku asi nějak zapomněla a já přišla o přátelé.

Od přátel jsme si vezli štěňata, tam jsme jezdili každou chvilku a najednou na mě kamarád křičí do telefonu, že mě nechce už nikdy vidět.

Zaslouženě, neodhadla jsem svoje možnosti.

Pro uklidnění čtenářů, i když paní byla jednodušší Anne milovala a já ji nikdy nenapsala. Aiša dostala jednu krásnou paničku a dvě děti, stýkali jsme se s nimi. Byla uchovaná a je nejlepší, milující. Teď už je to stará paní.

Dlouhá léta mě to trápilo. Ne kvůli mě, ale kvůli tomu, že pes není hračka a že si musím opravdu rozmyslet, jestli to zvládnu.

Pískleti byli dva roky, kdy jsme zůstali bez psů. Poslouchala jsem celou dobu, kdy zase budeme mít.

Pískleti je jedenáct, bydlíme v domě Růžena a Covidem jsem změnila práci. Pracuji z domova a tak jsem se rozhodla, že to teď zvládnu.

Amálka po dvou letech porodila štěňata a jelikož byla z chovné stanice a první vrh odcházel stářím, tak těch deset štěňat, co se narodilo se dostalo k páníčkům, kteří už štěňata měli. Nezbylo na nás. A já si řekla, že to tak má být, že prostě psa mít nemáme. Mrzelo mě to.

Internet je všemocná věc, najednou jsem viděla u Andrei jejího psa a zrovna se narodila štěňátka. Luisoin.

Nikdy jsem o té rase neslyšela, bylo to poprvé. Přišly fotografie a já jsem se podívala. Intuitivně jsme s dcerou vybraly jednoho psa. U nás je to jednoduché, fungujeme i ve vkusu.

Pořád jsem přemýšlela, jestli tu svou chybu neudělám, co když to nezvládnu. Moji kamarádi hlásili, jak je to plemeno těžké a tak dále.

Jenže s mojí výškou a povahou nemohu mít něco, co je malé. Potřebuju někoho, kdo je osobnost, taky bude chytrý a taky bude milovat a já jeho.

Takže jsme vybraly kluka, co vypadal, že potřebuje zachránit. Vzhledem.

Měla jsem půlku peněz a chyběla mi druhá část. Tak jsem si tu druhou část vymalovala a odjely jsme do Olomouce pro někoho, kdo spí se mnou v posteli a teď se už do ní nevejdeme.

Buď koupím větší postel, nebo pelech obřích rozměrů a budu zkoušet, jestli dokáže Mr. Bee spát už v půl roce sám.

Stala jsem se maminkou na mateřský.

A tady má Mr. Bee své zápisky, jeho deník. Protože je fér, aby i chovatelka, věděla jak se má.

Jak se má?

To si musíte přečíst samy. Je dost držkatej a má na všechno svůj názor.

Hezké čtení

Simona